Jednou snad pochopí...

17. september 2017 at 16:26 | Hančí ;)) |  Život a já
Hani, musíš se naučit jednu věc. Klidně si ji opakuj každý den, ráno i večer před zrcadlem. NEZODPOVÍDÁŠ ZA CHOVÁNÍ OSTATNÍCH.
Je to jejich volba. To, co dělají, to, co mají v hlavě i to, co si o tobě myslí - to ty těžko změníš, to oni musí chtít. Neber je vážně. Není to nic osobního. Hraješ v tom malou vedlejší roli, jsi v tom jen náhodou. Prostřednictvím Tebe se ukazují jejich charakterové slabosti a kazy. Ty jsi nic neudělala. Lituj je, odpusť jim. Nezatěžuj se tíhou křivdy.
Jsi napřed, nech je poučit se z jejich chyb.
Jednou snad pochopí...
 

Vždycky jsem chtěla psát...

24. august 2017 at 16:07 | Hančí ;)) |  Život a já
...,vždycky jsem cítila tu potřebu. Propisky v penálu s poníkem si žádaly o objetí mé drobné ruky, bloček chtivě volal o zaplnění prázdných stránek. Fascionovala mě mámina knihovna. Nespočet knih v nudných šedých a hnědých přebalech s křehkou vazbou a ošuntělým hřbetem. Směs červené knihovny s detektivkami a převážně anglickými autory. Byly moc vysoko, tak jsem se na ně chodila jenom dívat. Jakmile se mi jedna z nich dostala do rukou, se zaujatým výrazem a našpulenou pusou jsem obracela stránku po stránce dokud jsem nedošla až na konec. Zpětně se tomu směji. Neuměla jsem pořádně číst, každá stránka mi prostřednictvím písmenek dávala dohromady jakýsi obrázek. Kde se bere ten příběh? nechápala jsem. Ze všeho nejradši jsem měla ilustrované knížky, pomocí nich jsem si mumlala své vlastní verze již napsaného děje.

Když mi bylo okolo sedmi let, volání jsem vyslyšela. Kostrbatým písmem a oranžovou pastelku jsem na bloček načmárala jakousi pohádku s obrázky. Byla o dvou princeznách, jedna z nich měla pihu, kterou nesnášela. Nakonec se s tím smířila a všichni žili šťastně až do smrti. Jmenovala se příznačně - Na kráse nezáleží aneb S pihou nic nenaděláš. Když si zpětně některé své výtvory čtu, nepadne na mě jenom nostalgie a rozpaky, nemůžu se přestat smát. Další mojí pohádku jsem psala s babičkou. Velkým (a tehdy ještě) úhledným písmem jsem zaplnila A4 a přišla jsem si jako velká spisovatelka. Když mi bylo zhruba deset, začala jsem psát svou osmidílnou sérii Můj koníček je poník, jeden z mála výtvorů, co jsem kdy dotáhla do konce (skoro).

Své knihy jsem nosila všude. Jezdily se mnou v autě cestou do školy, tahala jsem je na návštěvy, do koupelny. Má sbírka nebyla nekonečná, všechny knihy jsem musela číst vícekrát. Žila jsem si ve svém vlastním světě, který se každou knihou měnil, na reálný svět jsem často hleděla s nezájmem, jako by bylo utrpení v něm být. 'Už mě nech, musím číst.' Nedivím se, že mé sociální dovednosti byly chabé, měla jsem málo kamarádek a stala jsem se jedním z terčů šikany. Sama, opuštěná v jiné dimenzi, jsem si připadala jako doma. Proč to nechápou? ptalo se devítileté já. Tehdy jsem nevěděla, že to z krásného místa se stane past. Na mé období izolace se snažím zpětně pohlížet jako na určitý dar. Nebudu lhát, "následky" nesu dodnes, ale neumím si představit, že bych bez této etapy mého života byla tím, kým jsem.

Knihy nás neuvěřitelně obohacují. Nestíhám číst tolik jako jsem čítávala a mnohdy ani nemám chuť. Ale prázdniny jsou časem dovolené, což je čas čtení. Letos jsem stihla 3 636 stránek/14 dní, což dělá zhruba jednu knížku na den. Vzpomínám si na časy, kdy jsem za den zvládla knihy klidně dvě nebo tři a říkám si - je možné, aby se člověk v takovéhle činnosti zhoršil?

Dnes je mi šestnáct let. Nemůžu se zbavit toho pocitu, že jsem něco důležitého nedokončila. Nebudu lhát, mám výčitky. Rychlost čtení už není jako bývala, nápady nejsou takové, jak bych si představovala. Před lety jsem snila, že v tomhle věku už budu mít vydanou svou první knihu. Ve čtrnácti letech jsem přetvořila svůj starý nápad a začala znovu psát. Jsem v polovině a dodnes jsem ji nedokončila. Překonám někdy svou lenost?

Citlivá v necitlivém světě, aneb. Asi to nevíš, ale...

26. may 2017 at 22:21 | Hančí ;)) |  Cesta k rovnováze

Asi to nevíš, ale...
...Brečím u každého filmu, který není komedie. Dělá to ze mě slabocha?
...Jsem zmatená. Zpomalená ve světě, který se rychle mění. Nestíhám sledovat každé vaše slovo, je toho tolik. Dělá to ze mě hlupáka?
...Nesnáším hluk. Jakmile je kolem mě rušno, začne se mi motat hlava. Tolik zvuků, kdo to má všechno poslouchat?
...Snažím se být perfektní a dělám pro to všechno. Jsem upjatá?
...Děsí mě ztráta kamarádů a mé následné myšlenky. Co jsem udělala špatně? Proč? Zůstanu úplně sama?
...Pohled na bezdomovce, zpěv hymny nebo dobrá knížka mě dokáže dohnat k slzám. Je normální tak moc brečet?
...Nesnáším hádky a neshody. To nemůžeme žít všichni v míru a mít se rádi?
...Nedokážu pozorovat cizí utrpení. Jsem proto přecitlivělá?
...Po každém zhlédnutí hororu nebo kriminálky mám další týden noční můry.
...Po dvou dnech strávených s lidmi jsem sociálně unavená, nedokážu komunikovat a potřebuju být sama. Jsem asociál?
...Bojím se cokoliv říct, aby to nebylo špatně, nebo abych ti neublížila.
...Je pro mě těžké navázat nový vztah. Potřebuju maximální důvěru. Jak vím, že tomu člověku můžu věřit?
...Nesnažím se mít dobré známky proto, abych se mohla povyšovat nad ostatní. Potřebuju je, jinak se necítím dobře. Dělá to ze mě šprta?
...To, že nevnímám, neznamená, že mě to, co mi povídáš, nezajímá. To jenom bloudím ve svých myšlenkách a nevím kudy zpět do reality.
...Nedokážu podvádět. Nechci pít alkohol. Nechci porušovat pravidla. Dělá to ze mě moc velkého vzorňáka?
...Často nemůžu spát.
...Jsem lehce ovlivnitelná a loajální. Pro své milované jsem schopna udělat všechno.
...Pokaždé si vysním ideál a když to není podle mých představ, těžko nesu následné zklamání. Jsem naivka?
...Nechci být středem pozornosti. Nechci být středem ničeho.
...Často přemýšlím o zbytečnostech a nemůžu si pomoct. Baví mě to.
...Snažím se ke každému chovat mile. Nechci zdůrazňovat chyby ostatních, aby jim to nebylo trapné. Proč se tak ke mně nechovají i ostatní?

Nejsem jiná, protože se chci odlišovat. Nechci. Vnímáte mě jako jinou, protože nejsem jako vy. Dlouho mě to užíralo. Ale víte co? Už se nechci dál přetvařovat.
Možná ses v tom právě ty našel/našla, možná máš pocit, že je to celé o tobě. Ano, možná patříš mezi nás, ty ostatní, kteří mají smysl pro detail a vnímají svět kolem sebe intenzivněji. Možná si přijdeš stejně sám/sama jako já. Ale věř mi, jsme v tom spolu.

Výsledek obrázku pro sensitive people


Next articles


Where to go next

Advertisement