Světlo a tma nad propastí.

1. may 2016 at 20:43 | Hančí ;)) |  Život a já
Světlo... Jasný a optimistický pohled na svět beze stínů. Žádné starosti, ale přesto je tento pocit od úplného klidu vzdálený míle daleko. Pocit, který doprovází nutkavá potřeba dosáhnout něčeho Velkého a nedá se nějak zmírnit a ani popsat. Den, noc, na ničem nezáleží, nic mě nemůže zastavit. Dostali jste nový nádech života, lítáte pořád výše a výše a z daleka vám nedochází síly. Cítíte, jak z vás sálá radost na všechny strany a posilňuje všechny lidi kolem. Jako byste byli Slunce. Zářili nad Zemí, nad všemi těmi propastmi. Točil se okolo vás celý svět a dávala jste všem lidem naději a energii do života. Rozdávat energii a mít nějakou pro sebe celé dny a noci je to nejmenší. Myslíte si, že můžete dokázat všechno... a je to pravda.



Tma... Padáte. Půda pod nohama je najednou tak nestabilní. Strach z toho udělat další krok do velkého světa, strach z vykročení směrem k propasti. Nemůžete nic dělat, stojíte na mostě. Sami. Pod vámi moře, nad vámi nebe. Vzduch je tak hustý, že je těžké ho dýchat, natož se vznést nahoru, směrem ke spáse. Svět ztratil barvu. Vše je černé, nic nemá smysl. Nevíte proč, prostě to tak je. Není důvod, ale přesto vaše myšlenky jsou černější než moře pod vámi. Máte všechno, co jste kdy chtěli, ale z nějakého důvodu prostě nad vaší hlavou není Slunce. Vychází, ale ne pro vás. Jako by vám někdo ukradl duši a zato vaše srdce trpělo kvůli každému stínu, který je za rohem. Chcete, aby to přestalo, ale přesto jste přesvědčeni, že už nikdy nemůže být lépe. Že vy sami za to můžete, že vás zabíjí vaši vnitřní démoni, že jste mrtví zaživa...



A tak se střídá den se dnem, noc s nocí. Radost, smutek, život, smrt. Každý den stojíte na okraji propasti, ale pokaždé na jiné straně. Každý den se probouzíte jako nový člověk, plný optimismu, ale usínáte jako někdo úplně jiný. Aby bylo světlo, musí být i tma. Ale může člověk s osudem těchto dvou kontrastních barev někdy poznat rovnováhu a přitom se nezřítit z propasti do ztracena?
 

Největší úspěch v mém životě?!

24. april 2016 at 15:52 | Hančí ;)) |  Život a já
Je to zhruba půl roku. Uplynulo půl roku od chvíle, kdy jsem naposledy otevřela web, na který jsem v minulých letech byla závislá. Od doby, kdy jsem vydávala denně dva články uběhla dlouhá doba... Za minulý rok jsem vydala pouze 12 článků, ve kterých jsem se pokaždé omlouvala za neaktivitu. A ani dnes to nejspíš nebude jinak.

Nebyla jsem aktivní proto, že bych snad chtěla. Nedokázala jsem si udělat čas i na další činnosti. Jsou blogy, které jsem doslova žrala, a i když jsem na ně dost dlouho nezavítala, pořád je považuju za své oblíbené, ale měla jsem strašně zvláštní období. Stres se střídal s nadšením. A hlavně - čekala mě jedna z nejdůležitějších zkoušek. Bylo jenom na mě, jak tuto skutečnost vezmu v potaz a já se doopravdy snažila...

Nikdy jsem si nemyslela, že by mi blog mohl tak dlouho vydržet. Že bych díky němu mohla potkat několik fajn lidí. Že by vůbec někdo mohl číst názory náctileté holky a vůbec, pozorovat její šílené myšlenky. A že by mi někdy psaní prostřednictvím blogu někdy mohlo pomoct s mými vnitřními problémy.
Nesnáším seznamování. Jsem přesně ten typ, který sedí radši v rohu se třemi nejlepšími přáteli a nedělá mu problém dělat před nimi šílenosti jako každý další v mém věku. Ale když se kolektiv rozšíří, jsem okamžitě někdo jiný. Lidé, co mě neznají, si o mně myslí, že jsem divná. A svým způsobem jsem. Jsem to prostě já.
I přes mojí povahu melancholika jsem hrozně upovídaná. Potřebuji si s někým povídat, sdělovat mu svoje nápady, diskutovat, argumentovat. Ale většinou mě všichni, s mými šílenými myšlenkami a pusou naplněnou mými poznámkami , nechají samotnou a já se jim upřímně nedivím. A právě v těchto momentech si vzpomenu na blog. Ať už je věc, o které píši, jakkoliv šílená, stejně má větší čtenost, než bych si kdy dokázal představit.
Bylo tady tolik událostí, které bych s vámi normálně sdílela... Za tu dobu jsem byla v Anglii, měla předtaneční, vytvořila si tolik vzpomínek... Za tu dobu, co jsem tady nebyla se změnilo tolik věcí. Včetně návštěvnosti, která se vyšplhala až do nebeských výšin (aspoň pro mě). Děkuju...

Jeden z hlavních důvodů mé nepřítomnosti byly příjmačky. Událost, která ovlivnila celý můj život. Někdo si může myslet, že přeháním, ale to ani v nejmenším. Byla jsem si při výběru hodně nejistá, ale dala jsem na radu ostatních. Podala jsem si přihlášku na dvě prestižní gymnázia a musím říct, že mě ten fakt hodně znepokojoval. Jeden den jsem byla nadšená a těšila se na 22.4., další den jsem celá vystresovaná ležela v posteli, že jsem přecenila svoje síly. Jednu školu jsem si dala jako jistotu, protože tu mi jistil průměr. Ale ta další, to byl vyloženě můj cíl. Tuto školu si na přihlášku dala polovina naší třídy, celkově strašně lidí a musím říct, že valná většina by si to místo opravdu bývala zasloužila. A vzhledem k tomu, že je to údajně nejlepší gymnázium v kraji, můžu říci, že to nebyla vůbec malá výzva.

14.4. jsem byla v háji. Totálně vystresovaná jsem si myslela, že je to můj konec, že absolutně nemám šanci. Ale večer se ve mně něco zlomilo, jako bych to najednou nebyla já. Z hodiny na hodinu jsem svojí bojovnou náladu nastavila na 95% a rozhodla se, že to "všem nandám". Nepoznávala jsem se. Nemohla jsem usnout, měla jsem strašnou energii. Byla jsem o mnoho jistější, v tu chvíli mi hrozně vzrostlo sebevědomí. V ten den jsem se vzbudila ve čtyři ráno a na ty zkoušky se vyloženě těšila. Když jsem viděla všechny ty chytře vypadající lidi, byla jsem trochu nejistá, ale pohled na jejich nervózní výrazy mi upřímně dodával ještě víc síly. Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale tohle byly ty nejjednodušší testy, které jsem kdy psala, i když všichni tvrdí opak. Nevím, jestli to bylo tou energií, která ze mě přímo vyzařovala, nebo nějakým zázrakem.... Ale prostě jsem to nebyla já. Sama to nechápu, ale počítala jsem jako blázen, nad ničím jsem nepřemýšlela, prostě jsem automaticky počítala a k mému překvapení jsem na matice ještě dobrých deset minut čekala, až všichni dopíší. Ze zkoušek od Cermatu jsem odjížděla s tím, že jsem udělala, co jsem mohla a celkově jsem z toho měla dobrý pocit. Ve škole na úlohy všichni nadávali, můj kamarád, který má mozek génia, byl v hajzlu z toho, že v matice nestihl vše, což mě celkem zneklidnilo, protože většinou můj dobrý pocit z testu znamená nic moc výsledek. Scio testy taky nebyly tak hrozné, ale čekaly nás nejhorší čtyři dny plné nejistoty.

Čtvrtek 21.4. byl nejlepší den v mém životě. Celý den strávený s nejlepšími přáteli, abychom zapomněli na další den, kdy budeme znát výsledky. Už před časem jsem mamku prosila, že jestli se dostanu, ať natočí mojí reakci. Takže když jí přesně v 20:35 přišla zpráva (na tomto gymnáziu učí - a toto je upřímně jediná výhoda, kterou mi jako jejímu dítěti její povolání přináší, prostě jsem "jen" věděla výsledek o 16 hodin dříve) a potom na mě namířila svůj objektiv mobilu s tím, že mi musí něco říct, už jsem se klátila k zemi. Na gymnázium se přihlásilo téměř 130 lidí, brali 60. Bylo tam tolik lidí, kteří byli stokrát lepší než já. Tolik mých přátel, kteří se připravovali rok dopředu, a nepodařilo se. I přesto příchozí zpráva jasně říkala "Hanka je 10. :)". Nikdo z vás si neumí představit mojí radost. Z celé TOP desítky jsem měla nejhorší průměr (měla jsem dvakrát dvě dvojky, jednou jednu dvojku). Přede mnou i dalších deset míst za mnou byli samí lidé, co měli mnoho bodů za umístění v kraji za různé olympiády. Mně to uhrály čistě zkoušky, což je naprosto šílené. Ani ve SNU mě nenapadlo, že by to mohlo takhle dobře dopadnout.





Přesně jak se říká - těžce na cvičisti, lehce na bojišti. Ačkoliv je to zvlástní a většina lidí to má naopak - já jsem totálně pohořela ve zkouškách nanečisto. A teď mě v čestině od perfektního skóre dělil jediný bod. V matice jsem měla sice 40 bodů z 50ti, ale vzhledem k mým "počtářským schopnostem" tento výledek do teď nechápu. Už mě čekají jenom rozřazovací testy na angličtinu. Nikdy jsem si nemyslela, že bych se na tuto školu mohla dostat. Neberte toto, prosím, jako vychloubání. Já to sama nemám ráda. Mám neskutečnou radost, škoda, že jste ten tanec svatého Víta neviděli :D. Jen tím chci předem omluvit svojí další případnou neaktivitu, protože v následujících čtyřech letech hodlám makat jako nikdy. A taky mi nic jiného nebude zbývat, čekají mě podrobné výklady předmětů, které mi vůbec nejdou. Ale co jsem mohla taky jiného čekat :D

A co vy a vaše příjmačky? (pokud jste je nedělali tento rok, jak na ně vzpomínáte)


Mladá a blbá...

19. november 2015 at 21:20 | Hančí ;)) |  Život a já
Dlouho jsem nebyla na blogu... Na internet tenhle rok moc nechodím a své oblíbené blogy už bohužel také nesleduji tak, jak bych chtěla...Až nedávno jsem si na něj tak nějak vzpomněla a došlo mi, co všechno pro mě vlastně tenkrát znamenal...

Malá holčička objevila blog. Netuším, kolik mi tenkrát bylo. Snad devět? Nevím. Každopádně na ten blog se radši už nedívám, jinak bych se hanbou propadla úplně :D

Psaní pro mě vždycky bylo velikánskou vášní. Vždy bylo a vždy bude, jen mě nikdy nenapadlo, že můj blog si někdo někdy bude číst. Psala jsem sem dost osobní věci. Psala jsem si do deníčku, ale zároveň jsem psala sem. Na internet! Co se někdy na povrch dostane, už tam zůstane. Bohužel... (včetně těch příšerných fotek)

Když jsem si nedávno prohlížela archiv, musela jsem se smát... Živě si vybavuji psaní každého jednotlivého článku, ale i přesto to už jsou skoro tři roky. Bylo mi skoro dvanáct, když jsem si založila tento blog! I teď se chytám za hlavu o jakých blbostech jsem psala a dodnes nechápu, jak to mohl někdo číst. No co, dnes se za to stydím, za deset let se tomu třeba jenom zasměju :D

Ale poučení pro příště - nedávejte na internet nic, co byste neřekli lidem osobně (pokud si ovšem neuchováváte anonymitu). Žádné extra osobní fotky, pokud chcete zůstat v utajení. Svět je malý a kdo ví, třeba ten člověk, kterého ve článku pomlouváte, si ho právě čte a nestíhá se divit, co že jste to o něm napsali. Poslední dobou začínám chápat význam jedné věty....

Není důležitá tvář, ale názor.


Next articles


Where to go next

Advertisement