April 2014

,,Když mi bylo šestnáct, byla jsem brutálně znásilněna a nakazila se virem HIV...."

27. april 2014 at 7:00 | Hančí ;)) |  Příběhy, které napsal život
,,Až dodnes si to pamatuji živě, bohužel až moc živě...Ten smradlavej a zfetovanej puberťák mě honí až dodnes. Nikdy jsem si nemyslela, že o to příjdu zrovna s ním! Bylo to na mé šestnácté narozeniny. Znáte to - připadala jsem si hrozně důležitě a dospěle - ,vždyť už budu za dva roky plnoletá' říkala jsem si a na tom jsem přemluvila rodiče, aby mě se starší ségrou a kamarádkami pustila na párty jednoho známého. On byl známý ,pařmen' vědělo se o něm, že se tahá se sockama, feťákama a opilcema, ale o tom jsem před rodiči samozřejmě pomlčela, protože jinak by mě na tu párty nepustili.. čímž by mě dnes dnes ušetřili nepředstavitelné bolesti, svědomí, nočních můr a hlavně mého mladého života, který stejně za chvíli skončí... Byla jsem hrozně natěšená, čančala se tam jako na svatbu, přitom to byl spíš můj pohřeb...
Vše probíhalo všechno, párty byla v plném proudu, ale to by nebyl on (ten známý), kdyby tam nepozval dealery, kteří obcházeli celou párty a snažili se mladým lidem vnutit tu nechutnou věc, která jim dříve nebo později zničí život. Najednou mě celá ta ,opilost' přešla a zavolala jsem mamce, ať si pro nás přijede a nedočkavě šla před dům, do tmavé ulice...Kdyby se mnou tehdy šla nejlepší kamarádka, nebo sestra.... V tu se z domu vynořil nějaký člověk a kymácivým krokem si to mířil ke mně. Kdybych utíkala, nebo tak něco, možná bych si zachránila život a ,pár' nervů, ale ne, já musela hrát statečnou, která se jen tak něčeho nelekne! A na to jsem i doplatila. Ta troska se ke mně přiblížila, dala mi takovou facku, že jsem spadla na zem a bouchla se hlavou o chodník. Byla jsem hrozně vylekaná, že jsem nevydala ani hlásku... Strašně jsem chtěla křičet, ale nešlo to...myslela jsem že dostanu infarkt, protože se mi na chvíli zastavilo srdce a pak se to snažilo dohnat tím, že mi začalo tak bít, že jsem si myslela, jestli mi snad ,nevyskočí' z hrudi. Začal mě nepředstavitelně tahat za vlasy a doslova mě vláčel po ulici až k velkému křoví, kde mi jedním hmatem rozthl tričko, kalhoty a sám se začal slíkat. Došlo mi, co chce udělat, chtěla jsem utéct, křičet, ale nešlo to...Bylo mu jedno, že mi tím zkazí celý život, který byl úplně idilický... Měla jsem 3letý vztah ve kterém jsem byla šťastná, nejlepší kamarádku, výborný prospěch, byla jsem šťastná a mohla žít dlouhý a spokojený život.... Ale on nepřemýšlel, prostě to udělal! A tím mi oficiálně všechno zkazil.
Když bylo potom, uštědřil mi ještě pár ran pěstí a spokojeně si šel nalít a bylo mu jedno, že se válím po chodníku v křečích, nemůžu pobrat dech a strašně brečím. Našla mě až sestra, která také zavolala policii a sanitku. Zjistit, kdo to byl nebylo vůbec těžké. Známá troska, feťák a alkoholik. A to nejhorší - s HIV pozitivní...Ani si neumíte představit, jakou jsem spustila scénu, když mi doktoř bezcitně oznámil - jako by to v 16ti bylo úplně normální - že mám HIV. Museli mi dát injekci na uklidnění...Vůbec jsem tomu nechtěla věřit. Čekala jsem, že z poza rohu vyskočí kamarádi a zakřičí ,,Apríl". To se ale nestalo. Až dodnes tomu nemůžu uvěřit a mám hrozné výčitky svědomí..Celé 3 roky nemyslím na nic jiného. Hlavně ať to skončí! Nikdo si neumí představit, jaké to je čekat na svoí smrt. Vědět, že to stejně za pár let skončí... Ani už nepočítám věty, ve kterých říkám "kdyby"... Vsadím se, že jich byly už miliardy.
A tím to bych chtěla varovat všechny holky. Málokdo tomu dokáže zabránit a je v tom úplně nevinně (jako třeba já), ale to nebrání tomu, aby jste se přestaly vědomě vystavovat nebezpečí. Některou z nás to může stát víc, než si myslí..."

Nobody sees, nobody knows...We are a SECRET - Prolog

22. april 2014 at 7:00 | Hančí ;)) |  Povídky na pokračování.
Dva (ne)obyčejní teenageři, co se nenávidí....
Ona žije ve stínu slavné sestry...On s nálepkou rozmazleného fracka
Ona je dívka s velkými ambicemi... On vycházející hvězda
Jedna událost, která je sblíží...
Ona ho pochopí, on se zamiluje...
Mezi nimi je ale spousta rozdílů a překážek.

Ale jedna věc je spojuje...TALENT.


Justin Bieber as Justin Bieber
Selena Gomez as Selena Gomez
Chaz Somers as Chaz Somers
Nicole Houston as Cara Delevigne
Ashley Gomez as Demi Lovato
- vím, že tam je chyba -.-
Nechat / smazat? :)
Mám to psát i sem nebo jenom na wattpad?

Ztracená...

6. april 2014 at 7:00 | Hančí ;)) |  Povídky na pokračování.
Pohltila mě tma... ručičky u budìku tikaly jak pominuté...Připomínaly mi jenom, jak málo mi zbývá času.
Na okno pomalu začínaly bumbnovat malé, ale otravné kapičky deště.. mám to udělat, nebo nemám? Mám riskovat, že ztratím poslední lidi, co v životě mám, nebo udělat to, po čem prahnu už celý svůj mizerný život? stojí mi to za to? jediné, na co jsem se zmohla bylo zírat do stropu a začala se ve mně vzbouzet deprese. Ten pocit, když máte balvany v žaludku, jak se vám svírá ,šumí vám v uších, začínáte se potit a je vám na umření... To moc dobře znám, už od útlého věku je to můj denní chléb, ikdyž se musím tvářit, že je všechno v největším pořádku...ach ta sebelítost!
Najednou se mi zbystřily smysly - ve dveřích se ozval šramot. Ať se mi to prosím jenom zdá! modlila jsem se...ale marně. Jak jsem si jenom, já hloupá, mohla myslet, že budu mít jednou v životě štěstí?! Někdo pohnul klíčem v zámku a ozvalo se vrzání...tradiční při otvírání našich dveří, doprovázeno hlasitými nadávkami...

I give up .

Když jsem se měla špatně, jen tak z nudy jsem začala jen tak něco psát. Nic si od toho neslibuji, ale mohla by z toho být povídka, protože mám vymyšlený i další děj. Je to sice o ničem, ale je to na vás - mám pokračovat?

Život jako z filmu.

5. april 2014 at 7:00 | Hančí ;)) |  Život a já
Žiju si život jak z pohádky... Nebo z dívčího filmu. Jsem Popelka, mám nevlastní sestry a matku, co mě nenávidí. Pak se ale nabídne šance zazářit, což se nakonec povede. Nejdříve musí své tajemství tajit, ale pak už to nevydrží. Je do prince tak zamilovaná, odhalí svou pravou tvář, princ jí vyzná nehynoucí lásku a nakonec spolu oba odejdou do západu slunce a žijí šťastně až do smrti. Zazvonil zvonec a pohádky je konec! Tahle je ale realita, zlato...
Image

Ano, i tak by mohl vypadat můj pohádkový život. A co teprve život podle filmu On je fakt boží, kde se z ošklivého káčátka vyklube labuť, která získá kluka svých snů? Myslím, že každý měl někdy slabou chvilku, kdy by nejradši svůj život vyměnil za život hlavní hrdinky v dívčí filmu. Někdy i já.

Třeba bych brala téměř dokonalý život Sprotte z Žáby k zulíbání, která má svou partu Divokých slepic, ,,soupeří" s klučičí partou, ve které má svého Freda.
Nebo Upíří deníky - Elena ztratila rodiče, její nejlepší kamarádky jsou upírka a čarodějka, pořád má za zády její 500 let starou dvojnici Katherine, ohrožuje je první generace upírů, nejdřív zjistí, že je adoptovaná, pak se ukáže, že její strýc kterého tak nesnáší je její otec, její teta je mrtvá, její pěstoun je lovec upírů a její upíří kluk a jeho bratr se o ní neustále ,přetahují' - i přes všechny problémy, co má je vlastně šťastná. Má úžasné přátele, kteří se na ní nevykašlou, kolem sebe spoustu lidí, co jí maji rádi a dali by za ní klidně i život a má úžasné/ho kluka/y.
Nebo snad Rande s hvězdou, kde Jessica nesnáší jednu rockovou star, ale když se s ní potká, zamilují se?







Je ale třeba si uvědomit, že život není pohádka, román z tvé oblíbené knihy, nebo film, co dostal Oscara. Všechno má jasnou předlohu, s jasným konce, který je ve valné většině, dobrý. Ale život (bohužel) není napsán podle předlohy, aby měl každý scénáře, aby věděl co má dělat, co má říkat, jak se rozhodovat, znát svůj příběh a být připraven na to, co se stane. Kdyby každý člověk u sebe nosil malou knížku, se svým životopisem, vlastnostmi a toho, co by nám přinesl do života, vyvarovali bychom se tolika zklamání...Ale tohle je realita, kde je možné prakticky všechno. Dá se v ní zažít spoustu nebezpečí, zrad, problémů a bolesti, ale naštěstí na světě ještě existuje láska, zdraví, štěstí, nebo přátelství... A přišli bychom o všechna překvapení, nástrahy a neplánovaná dobrodružství. A i přes všechny špatné věci, můžeme být vlastně za náš život rádi, ne každý ho má a...vždycky může být hůř.

,,Začalo to výsměchem a rozchodem, skončilo anorexií a bulimií..."

4. april 2014 at 7:00 | Hančí ;)) |  Příběhy, které napsal život
,,Nikdy jsem si nemyslela, že budu jedna z nich...Jedna z těch holek, která to nechá to zajít až tak daleko... Kdyby tak šel vrátit čas! Ale to už nejde... Vzala jsem to za špatný konec. Kdybych jen věděla, jak daleko to zajde, nikdy bych to neudělala! Začalo to tím, že jsem minulé prázdniny ztloustla. Byli jsme s rodinou na dovolené a já jsem si jí naplno užívala a nějaký to kilo mi bylo v tu dobu ukradené. V tu dobu jsem ještě dělala moderní balet, ale po úrazu jsem musela přestat, takže šly kila nahoru. Po nějaké době jsem začala být mírně oplácanější a má starší sestra, která se baletu pořád věnovala na mou váhu měla nepříjemné narážky. To mi až tak nevadilo, závidí mi, že jsem šťastná se svým klukem, říkala jsem si. Ale ten kluk se se mnou ani ne po týdnu rozešel. Byla jsem z toho úplně zničená, byla to moje první láska. A pak, když jsem ho hned druhý den viděla se štíhlou a vysokou blondýnkou, nemohla jsem věřit vlastním očím. Když jsem se pak podívala do zrcadla, úplně jsem se zhnusila. Musím zhubnout! říkala jsem si. Protože jsem v tu dobu ještě nemohla cvičit, přestala jsem jíst obědy. To mi váha začala ještě víct růst, tak jsem vynechala i večeře. Po měsíci už mi ani to nestačilo. Přes den jsem vypila 2 l vody a jedla jsem jenom meloun, o kterém se tvrdí, že nemá žádné kalorie. Někdy mě honila mlsná, pak jsem jako v tranzu vyprázdnila veškeré jídlo z ledničky, které jsem pak stejně vyzvracela. Asi po třech měsících jsem zhubla o 10 kilo. Pár kluků mi pochválilo postavu a to mi dalo větší chuť do nejedení. Měla jsem úplně kostnaté ruce, ale v zrcadle jsem pořád viděla tu tlustou holku. Takhle to šlo další 3 měsíce. Uběhl půl rok od mého rozchodu a držení drastické diety, ale nepřestávala jsem. Začalo mi být mdlo, točila jsem mi hlava a neměla jsem žádnou sílu. Sváděla jsem to na nedostatek spánku. Známým a rodině začala být moje váha podezřelá i přesto, že jsem chodila věčně nabalená, aby si toho nevšimli. Jídlo jsem vždycky vyplivala do ubrousku, nebo do rukávu. Pak jsem přestala mít i menstruaci. Jednou mě ale v podprsence a v kalhotkách přistihla sestra, když šla do našeho společného pokojíčku. Začala křičet a pak se rozbrečela. ,Co to máš s tělem? Jani, vždyť máš anorexii!' Nevěřila jsem jí. Prosila jsem jí, aby to rodičům neříkala, ale ona jim to stejně řekla. Mysleli si, že to zvládnu, naučit se zase jíst. Kontrolovali mě na záchodě, musela jsem před nima jíst. Pak jsem to ale v posteli, když jsem dělala, že spím, vyzvracela. Takhle jsem přešla z anorexie na bulimii. Hrozně mě bolel močák a vlastně každý pohyb pro mě byl neskutečně namáhavý. Jednou jsem sebou ve škole sekla a učitelka zavolala záchranku. Tím mi vlastně zachránila život. Už 5 měsíců jsem v ústavu pro anorektičky a bulimičky. Se začátku jsem protestovala, byla jsem hrozně problémová, chtěla jsem radši umřít, než být tlustá. Pak za mnou ale přišli přátelé i s klukem, s kterým jsem poprvé chodila. Všichni mě podpořili a já, když jsem po dlouhé době viděla své vrstevnice s průměrnou váhou, uvědomila jsem si, že jsem hrozně hubená, až to není hezké a o co bych přišla, kdybych umřela. Můj bývalý kluk se ke mě, hned jak zjistil, že potřebuji jeho pomoc, vrátil a moc mě podporuje. Momentálně jsem z 45 kil ztloustla na 57, což je úžasné. Těším se, až to shodím, chci se totiž zase věnovat baletu. Ale bohužel mi asi selžou ledviny, takže hledám dárce. Moc se těším, až budu žít normální život bez hladovění! Nikdy nehubněte tímhle způsobem, zničí vám to život až pak si zpětně uvědomíte, co všechny máte. Určeno všem dívkám!"


News + kontrola affs

3. april 2014 at 7:00 | Hančí ;)) |  New!
Ano, (konečně) se vracím na blog :D A doufám, že už budu aktivní, protože tohle je opravdu bída. Za tři měsíce jsem napsala pouhých 44 článů, což dělá na každý den cca měsíc a něco kolem dvou týdnů. V nejbližší době se to pokusím napravit a být konečně i dobrá affs. Všem se moc omlouvám, uvědomuji si, že obíhám úplně minimálně, ale prostě už to nějak nedávám.

To by bylo k novinkám. Teď ale k obíháním mých affs - z devíti affs obíhají pořádně cca tři, nebo čtyři (vy víte jaké). Tři se mi omluvily, že teď budou zase aktivní (za což vám moc děkuju :)) ale ostatní? A proto jsem se rozhodla udělat affs kontrolu. Ty co se mi napíší a normálně obíhají - naprosto v pořádku, s vámi počítám :) Ty co se mi omluvili nějakou dobu, než jsem udělala kontrolu a zapíší se - ty si taky nechám. A o tom, jestli si nechám ty, co vůbec neobíhají, ale na kontrolu se zapíší nejspíše vyhodím, nedělám to ráda, ale dochází mi nervy.... Tak jsem zvědavá :))

Chceš zůstat?

  1. přezdívka
  2. blog
  3. jak často obíháš?


Miluju Itálii <3 :33