August 2017

Vždycky jsem chtěla psát...

24. august 2017 at 16:07 | Hančí ;)) |  Život a já
...,vždycky jsem cítila tu potřebu. Propisky v penálu s poníkem si žádaly o objetí mé drobné ruky, bloček chtivě volal o zaplnění prázdných stránek. Fascionovala mě mámina knihovna. Nespočet knih v nudných šedých a hnědých přebalech s křehkou vazbou a ošuntělým hřbetem. Směs červené knihovny s detektivkami a převážně anglickými autory. Byly moc vysoko, tak jsem se na ně chodila jenom dívat. Jakmile se mi jedna z nich dostala do rukou, se zaujatým výrazem a našpulenou pusou jsem obracela stránku po stránce dokud jsem nedošla až na konec. Zpětně se tomu směji. Neuměla jsem pořádně číst, každá stránka mi prostřednictvím písmenek dávala dohromady jakýsi obrázek. Kde se bere ten příběh? nechápala jsem. Ze všeho nejradši jsem měla ilustrované knížky, pomocí nich jsem si mumlala své vlastní verze již napsaného děje.

Když mi bylo okolo sedmi let, volání jsem vyslyšela. Kostrbatým písmem a oranžovou pastelku jsem na bloček načmárala jakousi pohádku s obrázky. Byla o dvou princeznách, jedna z nich měla pihu, kterou nesnášela. Nakonec se s tím smířila a všichni žili šťastně až do smrti. Jmenovala se příznačně - Na kráse nezáleží aneb S pihou nic nenaděláš. Když si zpětně některé své výtvory čtu, nepadne na mě jenom nostalgie a rozpaky, nemůžu se přestat smát. Další mojí pohádku jsem psala s babičkou. Velkým (a tehdy ještě) úhledným písmem jsem zaplnila A4 a přišla jsem si jako velká spisovatelka. Když mi bylo zhruba deset, začala jsem psát svou osmidílnou sérii Můj koníček je poník, jeden z mála výtvorů, co jsem kdy dotáhla do konce (skoro).

Své knihy jsem nosila všude. Jezdily se mnou v autě cestou do školy, tahala jsem je na návštěvy, do koupelny. Má sbírka nebyla nekonečná, všechny knihy jsem musela číst vícekrát. Žila jsem si ve svém vlastním světě, který se každou knihou měnil, na reálný svět jsem často hleděla s nezájmem, jako by bylo utrpení v něm být. 'Už mě nech, musím číst.' Nedivím se, že mé sociální dovednosti byly chabé, měla jsem málo kamarádek a stala jsem se jedním z terčů šikany. Sama, opuštěná v jiné dimenzi, jsem si připadala jako doma. Proč to nechápou? ptalo se devítileté já. Tehdy jsem nevěděla, že to z krásného místa se stane past. Na mé období izolace se snažím zpětně pohlížet jako na určitý dar. Nebudu lhát, "následky" nesu dodnes, ale neumím si představit, že bych bez této etapy mého života byla tím, kým jsem.

Knihy nás neuvěřitelně obohacují. Nestíhám číst tolik jako jsem čítávala a mnohdy ani nemám chuť. Ale prázdniny jsou časem dovolené, což je čas čtení. Letos jsem stihla 3 636 stránek/14 dní, což dělá zhruba jednu knížku na den. Vzpomínám si na časy, kdy jsem za den zvládla knihy klidně dvě nebo tři a říkám si - je možné, aby se člověk v takovéhle činnosti zhoršil?

Dnes je mi šestnáct let. Nemůžu se zbavit toho pocitu, že jsem něco důležitého nedokončila. Nebudu lhát, mám výčitky. Rychlost čtení už není jako bývala, nápady nejsou takové, jak bych si představovala. Před lety jsem snila, že v tomhle věku už budu mít vydanou svou první knihu. Ve čtrnácti letech jsem přetvořila svůj starý nápad a začala znovu psát. Jsem v polovině a dodnes jsem ji nedokončila. Překonám někdy svou lenost?